O rodu „Bořanovských“ z Bytíšky
Poprvé se rod pánů z Bytíšky připomíná roku 1451 v Praze. Je to zmínka o Dorotě, vdově po Petrovi, a také asi o jejich synech, Petrovi a Zikmundovi, vlastnících dům zvaný „U tváří“. Zikmund je dále o rok později zmíněn jako vlastník domu „U oslů“ v Melantrichově ulici, který vyženil s Martou, vdovou po měštanovi a konšelovi Antonišovi. Při ustavení nové staroměstské rady roku 1458 byl uveden mezi konšely na šestém místě s oběma tak mimořádnými predikáty jako "Zikmund z Bytéšky a od oslov". Jmění manželů Zikmund z Bytéšky a Marty Antonišovy: dům „U oslů“, druhý dům „U pěti korun“ též v Melantrichově ulici, třetí dům na Můstku, dvě velké vinice, poplužní dvůr Košíře a pohledávka za odprodaný statek a ves Hovorčovice (230 kop českých, které mu dlužil Oldřich Chmelický jako nedoplatek vzniklý při koupi). Celý tento majetek odkázal manželce Martě a ta jej již jako vdova ve své závěti roku 1463 celý převedla na ženatého, asi syna Zikmundova, Václava. Tyto tři generace pražských měštaňů z Bytíšky neužívali dosud příjmení Bořanovský a psali svá jména důsledně "z Bytýšky", "de Byteska" a podobně. *** (jihomoravská obec Veverská Bítýška, od října 2008 opět městys, leží na soutoku řeky Svratky a Bílého potoka asi 25 kilometrů severozápadně od města Brna)
Prvním Bořanovským z Bytíšky byl Vavřinec. Historik August Sedláček jej uvedl do souvislosti s Bytíškem připomínaným roku 1451 v Praze a zjistil jeho vztah ke vsi Bořanovice. Uvádí, že Bořanovice, které před husitskými válkami patřily klášteru benediktinek u sv. Jiří na Pražském hradě, byly asi sekularizací (vyvlastnění nebo převedení církevních objektů a majetku k účelům necírkevním, světským) přetvořeny na samostatný statek, který patřil od 16. století původem moravské rodině, která se odtud psávala Bořanovskými z Bytíšky. Zmíněný Vavřinec Bořanovský z Bytíšky je od roku 1513 také spoluvlastník sousední vsi Pakoměřice (zápis v Deskách zemských větších 250, f.E11). Od staroměstského měšťana Jakuba Mezírky koupil část pakoměřické tvrze - totiž věž s parkánem a dále silnici a štěpnici. Do roku 1541 si také pronajímá sousední ves Sedlec. Roku 1543 podíl na věži s parkánem a polovině podacího i dvora zapsal Vavřinec své manželce Anně ze Svémyslic jako věno 100 kop grošů míšenských. Spojení obou polovin pakoměřické tvrze i celého statku se uskutečnilo roku 1547, kdy Vavřincovi synové Tomáš, Václav (či Vavřinec?), Jan a Smil spolu s otcem koupili od Jiříka Koníka jeho polovinu tvrze, dvora a kostelního podacího za 350 kop českých. Vavřinec Bořanovský z Bytíšky vyvedl svůj rod z městského prostředí do nižších vrstev rytířských zakoupením dvou poddanských vsí v přípražském regionu s největší poptávkou po šlechtických statcích, čímž dosáhl maxima svých možností. Roku 1557 po jeho smrti došlo k rozdělení jeho majetku. Pakoměřice dále drží asi nejstarší a nejmladší syn (Tomáš a Smil), kteří v berním ocenění přiznali cenu dědictví po otci - 800 kop českých a žádné poddané. Bořanovice jsou asi v držení zbylých dvou synů (Jana a Vavřince?). V roce 1559 Jan a Smil zastupují v jedné dlužní záležitosti i potomky asi zemřelých bratrů. Roku 1576 je zmiňován držitelem Bořanovic Jan ml. Bořanovský (roku 1568 je ještě uváděn jako spoludědic i Pakoměřic). Roku 1603 však již byl majitelem kupec či zeť Rudolf z Lidlova, který k tomuto roku přiznával k berni osm poddaných a rozsáhlejší režijní ekonomii. Pro dluhy však musel Bořanovice roku 1612 zastavit Zdeňkovi Smolíkovi ze Slavic a na Bášti.
Pakoměřickou tvrz a statek dále asi vlastnili Tomášovi synové Zikmund a Smil. Zikmund, který ovládal jak zemědělskou výrobu, tak i správu a poddanské soudnictví, se stal roku 1587 panským úředníkem – hejtmanem a zaujal místo na komorním velkostatku Chlumec nad Cidlinou. I když ihned po nástupu kritizoval ve své zprávě jeho špatný stavební stav „Jistě na Chlumci téměř jako na poušti jsem a žádného pokoje bezpečného nemám; zimního času kdo chce, kudy chce, na zámek může svobodně jíti, žádného ohražení není a letního času, přeplyna příkop, taky může ke všem pokojům přijíti“, na chlumeckém zámku zůstal až do roku 1605. Z jeho hejtmanské funkce se zachovala řada písemných zpráv, zasílaných do Prahy prezidentovi a radám české komory. Pražské komoře se ohrazoval proti omezování své kompetence a marně prosil své pražské nadřízené 1. 8. 1592, aby směl na rodných Pakoměřicích dohlédnout na žně. Roku 1596 se zúčastnil svatby svého dvacetiosmi letého asi synovce Smila, který pojal za ženu Mandalenu Benedovou z Nečtin. Tohoto roku sepisuje i nějaké paměti. Teprve roku 1603 nahospodařil tolik, aby rodině zakoupil rytířský statek Obědovice s „blatnou tvrzí“ mezi Hradcem Králové a Chlumcem se 7 poddanými, dvorem a ovčínem od rytíře Otíka Holovouského z Holovous. V roce 1604 nechal Zikmund Bořanovský z Bytíšky ulít dva velké zvony, které se zachovaly. Jeden byl pro ves Stará Voda (5 km východně od Chlumce nad Cidlinou), do mohutné dřevěné, hranolové, na čtvercovém půdoryse založené zvonici z pol. 16. století, u kostela sv. Václava z první pol. 14. stol. Zvon váží 1340 kg a krom nápisů a ornamentů nese také erbovní znak chlumeckého hejtmana Zikmunda. Druhý zvon byl pro ves Nepolisy (asi 4 km severně od města Chlumec nad Cidlinou) také do dřevěné zvonice, která stála při starém dřevěném kostele z pol. 14. stol. Zvonice přetrvala i u pozdějšího barokního zděného kostela z roku 1707. Zanikla až v souvislosti se stavbou nového pseudorománského jednolodního, obdélného kostela s věží v letech 1896 - 1901. Do tohoto kostela sv. Maří Magdalény s půlkruhovým presbytářem, konkrétně do vysoké jehlancovitě ukončené hranolové věže, byl zvon ze zaniklé dřevěné zvonice přenesen. Zvon kromě nápisů s letopočtem a zdobeného ornamentálního pásu má také dva reliéfy. Jeden s erbovním znakem pánů Bořanovských z Bytíšky a druhý s ukřižovaným Kristem, pod ním lebka a po stranách truchlící postavy. Statek Obědovice a dědičné právo na dědovy Pakoměřice byly jedinými aktivy Zikmundovi rodiny. Když koncem roku 1608 zemřel; tehdy proto jeho vdova Anna Bořanovská z Duban (roz. asi Žichovická) jménem svých 4 dětí, dvou dětí z prvního manželství Zikmunda Bořanovského, usilovně žádala komoru o urychlené finanční urovnání jeho hejtmanského platu. Finanční situace rodiny nebyla dobrá, a proto hned následujícího roku 19. července 1609 prodány Obědovice Janu (Hansi) Kryštofu z Valdštejna a na Hostinném (hejtmanu hradeckého kraje). Vdova s oběma syny a oběma dcerami odešla na rodné Litoměřicko. Anna Bořanovská z Duban se poté ujala v poručenství nezletilé Anny, asi dcery svého zemřelého bratra Jana Habarta na statku v Drahobuzi, kde ještě roku 1615 žila.
Smil Bořanovský z Bytíšky si na jaře roku 1611 na Pakoměřice povolal z Prahy deskové úředníky k zaprotokolování své majetkové dispozice a zajistil na Pakoměřicích své manželce Mandaleně z Nečtin částku - 6500 kop míš. jako přednostní pohledávku. *** (erb rodu Benedů z Nečtin - v modrém štítu se zlatým pruhem je kosmo položena střela) Smil udržel Pakoměřice až do své smrti roku 1616, kdy bez potomků zemřel. Pohřben byl v pakoměřickém kostele Narození Panny Marie. Dochován je nejen jeho figurální náhrobek, ale i náhrobek erbovní hejtmana Zikmunda. Tyto dva renesanční náhrobní kameny ze sliveneckého mramoru jsou dnes zazděny ve vnitřní západní stěně kostela.Na náhrobníku Zikmunda s erbovním znakem v oválném věncoví je nápis:
"V létu 1608 usnul v Pánu na Vobědovicích tu středu před svatým Filipem a Jakubem mezi jednou hodinou v noci urozený a statečný rytíř pan Zikmund Bořanovský z Bytíšky, Jeho M. Císařské hejtman na Chlumci, a jeho tělo mrtvé v chrámu Páně Pakoměřickém odpočívá očekávaje radostného z mrtvých vstání."
Na Smilově figurálním náhrobníku s postavou rytíře v plné zbroji je tento nápis:
"Léta 1616 umřel urozený a statečný rytíř pan Smil Bořanovský z Bytíšky a na Pakoměřicích tu sobotu před sv. Pavlem na víru obrácení, majíc věku svého 48, život svůj v Pánu dokonal. Tu památku M. rozená z Nečtin dala udělati."
Pakoměřický statek po Smilově skonu zdědili Zikmundovi synové Jetřich a ještě nezletilý Albrecht. V červnu téhož roku ho však prodali za 14 500 kop míšenských. Novým majitelem Pakoměřic byl urozený pan Kryštof Šťastný Slavata z Chlumu a Košumberku. Trhový zápis z prodeje hovoří o tvrzi řečené Pakoměřice, stavení s pokoji všemi, při té tvrzi o poplužním dvoře s poplužími, stodolami, maštalemi, ovčínem, sýpkami, polnostmi atd. a o kostelním podací. Synové Zikmundovi z inkasovaných peněz z prodeje Obědovic a Pakoměřic proplatili své tetě, vdově Smila Mandaléně 6500 kop, vyplatili věna svým dvěma sestrám, Dorotě a Markytě, a stali se šlechtickými bezzemky, žijícími z hotových peněz. Zemřeli v rozmezí let 1621 – 30 neženatí. Mladší Albrecht Bořanovský nežil již 31. 5. 1622, kdy jeho matka jedná o pohledávku svého zemřelého syna ve výši 200 kop. Jeho díl na trhové ceně za Pakoměřice tak dědil starší Jetřich a vymáhal ji u Slavaty nekompromisně roku 1623 sám. V opačném postavení dlužníka je Jetřich Bořanovský z Bytíšky, napomínaný 23. 9. 1622 o zaplacení 147 kop Jiříkovi Langovi z Langova, zmíněn v pramenech s důležitým dovětkem "v Úštku", vysvětlujícím místo pobytu a skrovné majetkové poměry v poddanském městečku přecházejícím jako konfiskát do rukou jezuitů. Úplně naposledy jako žijící je Jetřich Bořanovský připomenut mezi 505 pokutovanými nemajetnými šlechtici, kteří byli obesláni roku 1629, aby složili peněžitou pokutu. Ve všech dalších majetkových jednáních vystupují pak již jen jeho dvě sestry. Dále tedy pokračoval rod Bořanovských jen po přeslici. Mladší Dorota Bořanovská z Bytíšky (†po 1641) se roku 1628 provdala jako druhá manželka za Václava Čachovského ze Svémyslic, který vlastnil dvůr na Klouzkově u Jaroměře. Roku 1630 se jim narodil syn Maximilián Arnošt. Starší dcera Markyta Bořanovská z Bytíšky se provdala za Jana (Jiřího) Smrčku z Mnichu. Syn jejich Václav Sylvester dědil po strýci Oldřichovi statek Hořice. Prodal jej však roku 1661. Roku 1662 prodal i Hořejší Čermnou u Hostinného po matce zděděnou a koupil Lukavec. Nejdříve byl radou soudu nejvyššího purkrabství, poté král. radou, úředníkem podkomořího při deskách zemských a konečně místopísař království českého (1674-92). Po smrti Jana Smrčka z Mnichu se Markyta provdala za Šmuhaře z Rochova. Markyta Šmuhařová se již jakoposlední zbylý člen rodiny Bořanovských ještě v únoru 1645 snažila suplikou získat alespoň část dědictví od Alžběty Sezimové. Na závěr je třeba ještě se zmínit snad o sestře Zikmunda či Smila Bořanovského. Eliška Bořanovská z Bytíšky († před 1622), která je uvedena jako manželka Bedřicha ml. Sezimy z Ústí a na Úštěku (†17.11.1582 za morové epidemie v Litoměřicích). Jeho figurální náhrobek je zachován ve zvonici kostela sv. Vojtěcha v Litoměřicích. Jejich dcera Mandaléna Sezimová († asi 1610) byla provdaná za Jana Kryštofa z Valdštejna (*1577, †15.4.1616). Je připomínána roku 1606 na Čermné. V majetku měli Uštěk, Rochov a Hostinné. Tento Jan Kryštof z Valdštejna kupoval po smrti Zikmunda Bořanovského z Bytíšky tvrz a dvůr Obědovice. Bez potomků tato linie vymírá.
Bořanovští z Bytíšky představovali typický rod pražského patriciátu, který patrně využil situace počátkem 16. století a pronikl mezi rytířskou českou šlechtu asi až tehdy, když získali zemskodeskovní statky. Osvojili si přitom šlechtický znak typický svou sličností a jednoduchostí před explozí pestrých a složitých znaků dalšího období. Popis erbu - na černém štítě zlatá jelení hlava s krkem šípem prostřeleným, přikryvadla černá zlatá a nad helmou zase jelení hlava tak jako na štítě.
Další členové tohoto rodu:
Vavřinec Křička z Bytíšky – možná jeden ze synů Vavřince Bořanovského uváděný jako Václav?, kovolijec působící v Praze na Novém městě od roku 1557. V létech 1563 -1569 spolupracoval s Tomášem Jarošem při výrobě a výzdobě Zpívající fontány umístěné v Královské zahradě na Pražském hradě před letohrádkem královny Anny. V letech 1562 – 1569 sepsal pojednání (zřejmě pořízené pro následovníky), a od roku 1906 dodatečně, avšak obsahově správně nazvané - "Návod k lití a přípravě děl, kulí, hmoždířů, zvonů, konví ke zvedání vody k vodotryskům a p., četnými kresbami opatřený známý též jako „Mathesis Bohemica“. Jedná se o historicky velmi vzácný, unikátní rukopis nejstaršího česky psaného technického díla. Kniha sestávala ze čtyř částí: zbrojní materiál, konstrukce pump, konstrukce a výroba zvonů a slévání a konstrukce pecí. Výrobu rakety popisoval v kapitole s názvem "Raketle dielati". Popis rakety je ve spisu doplněný kresbou spalovací komory a nabíjení malé ohněstrůjné rakety s tyčovým stabilizátorem. Poprvé se v roce 1849 o díle zmínil Josef Jungmann. Faksimile Křičkova díla vyšlo tiskem v roce 1947. Roku 1557 koupil v Praze dům v Široké ulici (dnes ulice Jungmannova) vedle Brikcího zvonaře. Ten rok se asi ženil. Žena Dorota. Do roku 1566 vydělal sobě tolik, že v téže ulici kupuje dům větší. Roku 1569 již uplácí ho Dorota sama, tudíž vdova. Nádobí konvářské po nebožtíkovi koupil r. 1573 konvář Adam Kamenník za 16 kop českých. Zůstali tu s vdovou sirotci, o nichž r. 1580 zmínka, že jsou nemocni. Konvář Mrkvička Jan byl jich poručníkem.
Řehoř Bořanovský z Bytešky - konvář, asi syn Vavřince Křičky, člověk sprostný, upřímný, jenž také nemálo na hory nakládal a pavoval; s oužitkem jse nepotkavše; a jsa po rodu stavu rytířského, za své poctivé řemeslo konvářské se nestyděl. Umřel léta 1598 a u chrámu Barborského pohřben, tu pod stupni velikými na krchov jdouce. Byl vuobec jmenován po řemesle Křičko, jinak po jedné manželce své Studnička; nebo čtyry manželky pořád jměl. Bejval také jedním konšelem městským mezi pány šepmistry tu na Horách Kutnách. Přísloví jeho bylo začasté: "Erchercig". Tak uvádí Mikuláš Dačický z Heslova (1555-1625) ve svých Pamětech. V roce 1587 ještě uvádí, že Řehoř vstoupili v stav manželský s Mandalenou, vdovou z města Pardubic, a že je to jeho čtvrtá manželka.
Petr Bořanovský z Bytíšky - syn asi Řehoře, též kovolijec, odlil pro kostel sv. Jana Křtitele v Tuněchodech (na Chrudimsku) vzácnou křtitelnici z cínu v roce 1611, která se dochovala. Křtitelnice spočívá na třech nohách, jež svrchu mají podobu lidských hlav a dole vybíhají v paznehty, na nich kotel zvonovitý, střední část s nápisem obroubena dole i nahoře gotickými liliovitými obrubami, dole pruh s podobami Adama a Evy v ráji a vyhnání jich z ráje, v pruhu horním a dolním nápis obsahující žalm.
Jan Kobiš z Bytíšky – (*kol 1540 - †po1600), možná je to výše uváděný Jan ml., který vlastnil Bořanovice v roce 1576?, bakalář (titul získal na pražské univerzitě), matematik, učitel v Praze. V roce 1568 vyučoval na škole u kostela sv. Mikuláše, r. 1569 na škole u Matky Boží před Týnem v Praze, roku 1574 vydal českou tištěnou početnici, roku 1582 byl kancléř konsistoře pražské, roku 1584 městský radní na Novém městě. Do roku 1585 byla jeho manželka vdova po Václavovi Hadovi Kateřina Himperová (která vlastnila tiskárnu v domě „U hada“ v Praze). V roce 1574 vydal knihu s názvem: Správa aneb naučení o měrách vinných sudů. Zachovalo se však až druhé vydání z roku 1596. Obsahuje kromě krátkého výkladu o viničném právu tabulky pro výpočet daní z vína a přepočítávání různých soustav dutých měr. Na poslední stránce jsouinsignia autoris - latinské verše (oslavující rodinný erb) a nad nimi dřevořezový tento erb autora (jelení hlava s krkem, který šípem jest proklán) s jeho iniciálami: J.[an] K.[obiš] Z. B.[ytíšky].
Historie obce
Těsné sousedství obcí Bořanovice a Pakoměřice způsobilo, že splynuly v jeden celek nejen stavebně, ale i katastrálně, a dnes tvoří ucelenou sídelní aglomeraci bez zjevného předělu. Od roku 1922 je obec Bořanovice sídlem společné samosprávy. Bořanovice - název obce je odvozen patrně od osobního jména Bořan (ves lidí Bořanových), což je zkratka z původního jména Bořivoj nebo Bořihněv. Bořanovice se poprvé připomínají před polovinou 13. století v listinném falsu datovaném do roku 1227, jímž český král Přemysl Otakar I. přenechal ženskému klášteru u sv. Jiří v Praze na Hradčanech jurisdikci nad jeho poddanými. Klášter dále tento majetek zastavoval osobám světským. V 16. století se dostal moravské rodině, která se odtud psávala Bořanovskými z Bytíšky. Roku 1576 vlastnil Bořanovice Jan, syn Vavřince Bořanovského. Od roku 1609 byl majitelem Rudolf z Lidlova, který pro dluhy jej musel zastavit Zdeňkovi Smolíkovi ze Slavic. Zdeněk zúčastnil se vzpoury proti císaři Ferdinandovi, mezitím zemřel a Bořanovice po něm držela jeho dcera Anna, vdaná za Kryštofa Šťastného Slavatu z Chlumu. Císařským dekretem roku 1622 propadl majetek konfiskaci. K žádosti kněžny abatyše Žofie Albinky byly Bořanovice, vedle cis. rezoluce ze dne 2. listopadu 1663 bez všech závad za sumu odhadní 9 219 kop, 55 gr.míš., dědičně postoupeny opět klášteru sv. Jiří a poddány Panenským Břežanům. Když císař Josef II. klášter sv. Jiří zrušil, byl bořanovický dvůr roku 1782 rozparcelován, statky dostaly jiné majitele, ale Bořanovice zůstaly součástí panství břežanského až do roku 1848. O Pakoměřicích jsou nejstarší zprávy z poloviny 14. století (1352), kdy se připomíná pakoměřický kostelík Narození Panny Marie. Prvním známým majitelem byl Mengart Wigolais, který prodal roku 1357 polovinu svého dědictví v Pakoměřicích, tehdy nazývaných Pakomilice. Od roku 1380 jsou v majetku Bernarda Seidla a dále jeho syna Jana, označovaného predikátem "z Pakoměřic". V roce 1406 byl poprvé uvedený jako vladyka, patrně do Pakoměřic přesídlil a postavil zde tvrz. Je pravděpodobné, že Seidlové byli předky rytířského rodu Čéčků z Pakoměřic, kteří ves vlastnili v letech 1427 - 1450. V roce 1432 byla učiněna první výslovná zmínka o tvrzi - podle starých letopisů na ní Jan Čéček přilákal bývalého písaře u desek zemských Matěje ze Křenov a jeho ženu (svého tchána a tetu), tvrdě jim, že bydlení zde bude v tehdejších nebezpečných časech jistější. Ale pak je při stolování zajal, uvěznil a okradl o všechno jmění. Dalšími známými držiteli Pakoměřic byli měšťan Kliment Holjan, Ctibor Čert z Horky, Martin Pytel a Matěj z Nového Města, a dále bratři Vít, Martin a Václav z Rohovic, kteří se roku 1474 o statek rozdělili. Dále se na rozděleném statku vystřídalo více majitelů současně. Spojení obou polovin pakoměřické tvrze i celého statku se uskutečnilo roku 1547, kdy synové rytíře Vavřince Bořanovského z Bytíšky Tomáš, Václav, Jan a Smil koupili druhou polovinu tvrze a dvora. Roku 1589 drželi tvrz Tomášovi synové Zikmund a Smil. Smil pak na Pakoměřicích v roce 1616 zemřel a byl pohřben ve zdejším kostele. Dalšími majiteli Pakoměřic byli urozený pán Kryštof Šťastný Slavata z Chlumu, od roku 1628 Tomáš Ferdinand Teufel z Zeilberku, a dále Oldřich Libštenský z Kolovrat, který v roce 1645 prodal pakoměřický statek svobodnému pánu Janu Hertvíkovi z Nostic. Jan Hertvík začal se skupováním drobných statků severně od Prahy a spojoval je s pakoměřickým do většího celku. A tak nepatrný statek Pakoměřice se od poloviny 17. století stal krystalizačním jádrem poměrně rozsáhlého panství patřícího více než dvě století tomuto hraběcímu rodu Nosticů. Přestože ti během svých častých pobytů na panství sídlili na zámku v nedalekých Měšících, zařízeném jako honosná rezidence, podrželo si panství jako celek název Pakoměřice podle statku, který Nosticové získali v kraji jako první. Po roce 1945 byl všechen Nosticovský majetek zkonfiskován. |
Znak obce
Zde byly voleny figury z rodového erbu Bořanovských z Bitýšky z důvodů výše uvedených. Hvězdy v modré barvě štítu poukazují na existenci obce Pakoměřice připomenutím zasvěcení zdějšího kostela Narození Panny Marie. Z atributů Panny Marie jsou použity hvězdy v modrém poli jako odraz ikonograficky barevně ustálené podoby jejího pláště posetého hvězdami. Hvězda je zároveň symbolem narození. Znak obci udělil 18. června 1998 předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky. |
Prapor obce
Modrý list se žlutým žerďovým klínem lemovaným černou krokví s vrcholem na vlajícím okraji. Ramena krokve vycházejí z první a poslední osminy žerďového okraje. Poměr šířky k délce listu je 2:3. Zvolené barvy jsou odvozeny od barev znaku.